en
cz
RSS
Akce v Jičíněvsi 5/2007
11.05.2007 | Whoopy
Protože už jsem velká slečna, páníčci usoudili, že bychom se mohli začít zaobírat loveckými zkouškami, a tak nás s Connií vytáhli do Jičíněvsi, abych si tu mohla okusit voňavost stopičky, očíhnout prasečí packu a zaposlouchat se do střelby, kterou já, jak známo, špatně snáším.Když jsme po poměrně krátké cestě dorazili na místo, přivítali jsme se s bíglíky, které jsme znali a seznámili se s těmi, které jsme viděli vůbec poprvé. A že jich tentokrát bylo. Do Jičíněvsi nás pánici vytáhli vlastně taky poprvé a musím říct, že to byl jeden z jejich nejlepšejších nápadů vůbec :c). Pejskové si totiž tuhle akci náramně užili a myslím, že dvounožci na tom nebyli jinak.
Jakmile jsme se všichni sešli, páníci se posilnili před odpolednem, které měli strávit v místním lese a pejskové si zatím vyříkali, kdo z nich je ve smečce dole a kdo nahoře. Zanedlouho už se ale začalo trénovat na výstavu, protože většina z přítomných pejsků ještě na výstavě nebyla a nebo jich prozatím neměla moc za sebou. Mě to moc nebavilo, myslím, že Conninku to vyloženě obtěžovalo, ale nějak jsme to nakonec vydržely a hlavně z toho káply piškoty, takže co :c).
Po krátkém vystavování už jsme se ale vypravili směr les, abychom zde probudili svoje lovecké pudy a začali pořádně stopovat. Na stopu páníci vyslali jen mě, protože Conninka už má zkoušky za sebou, a tak měli zřejmě pocit, že už se nastopovala dosti. Já se své úlohy stopaře ujala celkem zodpovědně. Musím říct, že mě to i bavilo a nebýt toho, že na konci místo prasátka ležela nějaká smradlavá packa, ke které jsem čuchala jen s krajním odporem, byl to vážně super zážitek. Pak nás dvounožci ještě odložili v lese, jak bývá jejich dobrým zvykem, a aby toho nebylo málo, začali k tomu navíc vydávat neskutečný rámus a to už jsem snášela opravdu dost těžko. Nakonec jsem se ale překonala a když na mě panička houkla, zůstala jsem sedět a nezbývalo mi než doufat, že už toho brzy nechají. Po chvíli rámusení je to přece jen bavit přestalo, takže jsem si zase lehla a vyčkávala, kdy si pro mě panička přijde. Několik strakatců to mělo na háku do té míry, že u odložení dokonce usnulo, což páníky nakonec přesvědčilo, aby výcvik ukončili a šli se po něm řádně posilnit. Jakmile dorazili, vrhli se na jídlo podobným způsobem jako my a nám nezbylo nic jiného než jim závidět a loudit. Moc z toho nekáplo, ale za pokus to stálo!
Okolo šesté hodiny odpolední už jsme ale museli domů, a tak ani nevíme, jak dlouho tam seděli, jedli a povídali. Každopádně to byla akce neuvěřitelně přínosná. Panička měla radost, že jsme konečně udělali něco pro moje uchovnění a já měla obrovskou radost z tolika kamarádů, se kterými jsme se s Connie mohly pořádně vyřádit. Prostě a jednoduše se tam hrozně moc líbilo jak nám pejsům, tak i lidem a už se moc těšíme, až se tam zase někdy objevíme :c).
W hoopy Galerie39
