Strakaté komando - Tuchlovice 2008
17.08.2008 | Whoopy
Rok se s rokem sešel, a tak se stalo, že jsme zase jednou vyrazily na bíglí tábor. Letos se tohle velkolepé klání odehrávalo na tuchlovickém cvičišti, kam bíglí komando zamířilo již podruhé. Tábor obývalo něco málo pod dvacet strakatců, což byl počet pro naše trénování naprosto ideální.
My přijeli už v neděli odpoledne. Tenhle den byl pro příjezd více méně určený, takže už se kromě seznamování našeho dvounohého doprovodu nic moc nedělo.
V pondělí nás čekal trénink poslušnosti a agility. Obojího se nám dostalo v dvojnásobné dávce (dopoledne + odpoledne), takže jsme večerní trénink handlingu, který byl určen spíše těm, kteří s ním do té doby neměli zkušenosti, jednoduše vynechali.
V úterý byl denní program více méně stejný jako program z předchozího dne. Jedinou změnou byl fakt, že místo trénování našeho handlerského umu, přišla na řadu první táborová soutěž. Soutěžilo se ve dvou kategoriích – junioři a senioři. Já s paničkou byla letos už v početnější skupině seniorů a Mája s Connií ještě zářily mezi juniory. Začínalo se jako na klasické výstavě, což mě moc nebavilo, ale dalo se to vydržet. Pak si dvounožci začali vymýšlet a vyměňovat si nás, jak se jim zřejmě zrovna zachtělo. Já nevěděla, co si o tom mám myslet, a tak jsem ťapala a stála pořád stejně, aby ze mě panička měla, pokud možno, radost. Panička mezitím vyfasovala tři jiné pejsky a musím říct, že s některými z nich měla vážně hodně práce.
Ve středu nás čekal program asi nejnabitější. Po dopoledním tréninku byl v plánu ďábelský cross, a aby toho nebylo málo, výtáhly nás večer ještě pryč ze cvičiště na noční bojovku.
Těsně před crossem se taky vyhlašoval handling z předchozího dne, kde jsme jakožto rodina v jedné z mála soutěží docela zabodovaly. Mája s Connií vybojovaly v juniorech první místo, čímž rodinně obhájily loňský úspěch mě a paničky. Jinak my jsme s paničkou skončily na třetím místě, takže jsem si mohla poprvé (a skoro naposled) vychutnat ten fajn pocit, který vás zaplaví, když stojíte na bedně :c).
Jakmile se rozdaly ceny a diplomy, přišel konečně na řadu dlouho očekávaný a dlouho obávaný cross. Celý závod spočíval v běhu kamsi, v plnění všemožných a takřka nesplnitelných úkolů, v překonávání překážek a nafukování velké spousty balonků. Panička to zřejmě pojala sportovně, jelikož se mě po celou dobu snažila vyburcovat k běhu. Veškerá její snaha byla ale ve výsledku marná. Já byla za celou tu dobu, co tábor probíhal, už docela dost unavená a pořád jsem nějak nebyla s to pochopit, proč se mám hnát někam neznámo kam a vypustit u toho duši. Dopadlo to tak, že mě má dvounohá společnice po většinu cesty vlekla, což se mi nelíbilo, ale z postroje se špatně vyvlíkává, a tak se mi to podařilo jen dvakrát. Panička navíc po cestě ještě ztratila tužku, pro kterou se vracela a to už jsem myslela, že mě z ní trefí. Z páníků nebyla zdaleka jediná, kdo tužku po cestě ztratil, ale nikoho, opravdu nikoho nenapadlo se pro ni vracet. Connie se prý po cestě pro změnu zase lekla prasknutého balonku do té míry, že přervala obojek a na chvíli odmítala s Májou spolupracovat. Do cíle nakonec doběhly bez toho, aniž by byla Conninka na vodítku, nicméně to nakonec zvládly.
Po vypětí všech sil - našich i člověčích, čekali jsme, až se setmí a my budeme moci ven ze cvičáku na noční bojovku. Před tím, než nás vypustili do světa, přečetli páníkům pohádku o štěňátku, po jehož stopách jsme se měli vydat. Cestou se měly hledat indície, abychom po návratu do tábora věděli o štěněti co nejvíce informací. Panička s parťačkou, kterou si vylosovala, sice trefily správnou cestu, jen nějak nenašly příliš mnoho informací, takže výsledný efekt celé jejich snahy byl dosti malý. Mája s Connií byly o dost úspěšnější, ale vyhlašování se konalo až následující den.
Ve čtvrtek dopoledne se opět trénovalo a po obědě přišlo na řadu vyhlašování. Co se crossu týče, výsledek nebyl zas tak špatný, ale mohlo to být samozřejmě podstatně lepší a v bojovce už to hůř ani nešlo :D. V ďábelském crossu jsme se umístily na sedmém místě, což byl vzhledem k velkému počtu týmů (pes – člověk) výsledek poměrně dobrý, a Connie s Májou obsadily místo dvanácté. Co se bojovky týče, škoda mluvit. Mája s Conninkou a Hankou s jejími bíglími slečnami urvaly první místo, my s paničkou a Markétou skončily na krásném posledním místě, a vylepšily tak rodinný průměr :D.
Kolem třetí hodiny odpolední nás čekaly závody v poslušnosti, které se protáhly až do hodně pozdního odpoledne. My šly s paničkou na řadu naštěstí jako první, a tak jsme měly celou věc alespoň rychle za sebou. Connie s Májou šly zanedlouho po nás, takže jsme se pak už mohly jen dívat, jak si vedou ostatní sktrakáči.
V pátek si pro nás počasí připravilo překvapení v podobě deště, který nás provázel až do soboty. Dopoledne už jsme tedy skoro netrénovaly a šetřily síly na odpolední závody v agility. Před závody se ještě vyhlásila poslušnost, kde jsme kupodivu docela zabodovaly a získaly tak konečně vytoužený pohár. Connie s Májou obsadily třetí místo a my s paničkou jsme se dokonce prodraly na místo druhé, což byl oproti loňsku posun o jednu příčku :c).
Co se agility závodů týče, nemůžu říct, že by se nám nějak povedly. Odpálila jsem hned první zónu. Pak přišla na řadu dálka, které já prostě nevěřím, a tak to pro nás znamenalo dvě odmítnutí a jednu chybu. Pak ještě následoval špatný náběh do slalomu, ve kterém jsem následně nezapomněla vnechat tyčku. Zbytek parkuru už jsem doběhla čistě, což byl vzhledem k dalším třem zónám, které na mě ještě čekaly, výkon poměrně úctyhodný, nicméně třicet trestných bodů se nikomu jinému získat nepodařilo. Connie s Májou si nevedly o moc líp, jelikož si Conninka po tunelu vybrala místo dálky skočku, kterou ji Mája v domění, že jsou diskvalifikovány, a tudíž mimo hru, nechala ještě skočit zpátky. Když se k celému jejich skóre připočetla ještě jedna skočená zóna, jejich počet trestných bodů činil dvacet pět a to taky nebyl výsledek zrovna nejlepší.
Po závodech už následovaly jen dvě agility hry. První se vzhledem k ubrečenému počasí běžela se dvěma deštníky v ruce, takže nás páníci na překážky naváděly spíše slovně než rukama. Druhá hra byla v podstatě na bufeťáka. Páníček měl při běhu na parkuru sesbírat co nejvíce poházených věcí a donést je do cíle. Taktiky byly všelijaké, nicméně všichni ve výsledku vypadali stejně vtipně.
V sobotu už na nás čekalo jen balení našich provizorních baráků a vyhlašování agility závodů, ve kterých jsme tolik zabodovaly. K našemu velkému překvapení jsme obsadily první příčku odzadu a Mája s Connií skončily těsně za námi :D. To v překladu znamená Mája s Connií – šesté, já s paničkou – sedmé místo. Connie s Májou si následně alespoň trošku vylepšily reputaci, když vyhrály “největšího bufeťáka“, nám už se to ale nikterak nepodařilo.
Po vyhlášení se dvounožci pustili do uklízení celého tábora a zbytek strakatců, který na táboře ještě pobýval, se naposledy prohnal po celém cvičišti. Pak už následoval odjezd domů do peřin s pocitem příjemné únavy a lítostí v srdci, že už je po všem.
Tábor zkrátka utekl jako voda. Byl to úžasný zážitek jak pro nás – strakatce, tak i pro naše dvounohé společníky. Myslím, že si tu všichni dokonale odpočinuli od problémů a starostí všedních dnů, a prožili tak úžasný týden v trošku jiném světě. A co říci závěrem? Snad jen to, že už teď se těšíme na příští ročník strakatého komanda. Takže nashle za rok!!
RUBRIKY: Akce |
Bookmark:
| přečteno 358x
en
cz



RSS



